2012

Názory, komentáře a úvahy ze světa informačních technologií

01

Úno 2012

Až bude časopis Time vybírat osobnost roku 2012 a přemýšlet koho zvěčnit na obálce, měl bych pro něj jeden kontroverzní návrh – namísto konkrétní osoby uvést komiksovou masku, kterou proslavila skupina hackerů Anonymous. Jejím původním autorem je David Lloyd, ilustrátor komiksu V jako Vendeta. Maska má podobu skutečné historické postavy Guye Fawkese, který se na počátku 17. století neúspěšně pokusil vyvraždit anglický parlament a zabít krále. Také ve zmíněném komiksu ji nosí anarchistický revolucionář, který ve fiktivní, dystopické budoucnosti násilným způsobem usiluje o svrhnutí totalitní, fašistické vlády. Dnes jsou její nositelé úhlavním nepřítelem pro filmový průmysl. Jak paradoxní, vždyť právě Hollywood a filmová verze komiksu dala masce současnou podobu a udělala z ní spíše pozitivní symbol odporu proti despotismu.

Možná si myslíte, že jsem se zbláznil, když chci ocenit symbol anarchie a kriminálních aktivit. Ano, jde o rozporuplný symbol, ale jeho význam se v posledních týdnech značně změnil. Donedávna byla tato maska propagačním symbolem elitních hackerů, kteří podle vlastního uvážení trestali „zlé korporace“, různé úřady a organizace. Občas někomu shodili webové stránky, jindy zase ukradli a zveřejnili databázi. Jejich veskrze nelegální počínání bylo názornou ukázkou, jak vypadá kyberválka a kyberterorismus v praxi. Ukázkou srozumitelnou i široké veřejnosti. Mimo jiné i díky výraznému symbolu v podobě masky, která je nyní masově užívaným znakem odporu proti zneužívání moci.

Pro mě je ta šklebící se komiksová maska symbolem zlomového okamžiku ve vývoji internetu. Stěží si dnes dokážeme představit všechny důsledky, pokud se politikům pod záminkou ochrany autorských práv podaří získat nad ním preventivní dohled a kontrolu. Myslím, že není anarchií usilovat o právo nebýt špiclován a preventivně pod dohledem. Právě proto si dnes tuto masku kromě hackerů nasazují na tváře obyčejní lidé po celém světě a dávají najevo odpor proti tomu, aby svoboda a soukromí byly obětovány ve prospěch snazšího uplatňování práva. Tím spíš, že právo, které se smlouvy, jako je ACTA, snaží chránit, stojí na hliněných nohou. Nechrání totiž naše životy a zdraví, a ve skutečnosti nechrání ani majetek a právo duševního vlastnictví. Chrání pouze právo některých firem zastavit čas a podnikat postaru dál, jako kdyby internet a digitální média neexistovala.

Jde o firmy, které zjednodušeně řečeno chtějí prodávat cédéčka a basta. Skutečnost, že jejich zákazníci chtějí něco jiného, je nezajímá. V lepším případě nabídnou službu, která má sice digitální podobu, ale v podstatě jen kopíruje starý obchodní model. Když nová služba nefunguje, je to chyba zákazníků, kteří nechtějí za obsah platit. Nechtějí? Proč tedy jinde platí? Když americké úřady nechali zavřít server pro sdílení dat Megaupload, proběhla v médiích dobře připravená protipirátská kampaň. Úplně se v ní ztratila skutečnost, že podobné služby jasně ukazují nový a podle mě perspektivní obchodní model – velmi otevřený přístup k obsahu za předplatné. Samozřejmě za předpokladu, že podobnou službu provozují firmy jednající v souladu a ve prospěch autorů obsahu. To by ale nesměli do hry vstupovat bafuňáři showbyznysu, kteří zuby nehty brání svůj tradiční způsob podnikání.

Ve hře jsou přitom obrovské peníze. Za roční přístup na podobné servery jako Megaupload zaplatíte asi patnáct stovek až dva tisíce ročně. Takových serverů jsou po světě desítky, počty jejich platících uživatelů si netroufám odhadnout – možná statisíce. Věřím, že většina z nich by byla ochotna platit stejné peníze a možná i více, pokud by podobnou službu provozovali legální distributoři.

A především by uživatelů takové služby bylo mnohem více, protože v současnosti nejde o službu přizpůsobenou široké veřejnosti. Vše funguje bez podpory a propagace. Obsah hledáte prostřednictvím různých webových stránek, které vyžadují registraci, pomocí speciálních programů pak stahujete data, která bývají rozdělena do více menších souborů a zaheslována. Po stažení je potřeba soubory různě spojovat a rozbalovat. Z pohledu běžného uživatele je takový přístup k obsahu komplikovaný a celková kvalita služby neprofesionální. Data jsou průběžně promázávána na popud majitelů práv, které takový způsob šíření jejich obsahu poškozuje. Napakují se jen majitelé serverů, a to rozhodně není správné.

Řešení ale není v represích vůči službám pro sdílení, protože tím jen otevíráme pandořinu skříňku odpovědnosti poskytovatele služby za škodu, kterou jejím prostřednictvím páchá někdo jiný. Zavřeme například Amazon, protože si jeho servery někdo pronajme na provedení hackerského útoku? Zavřeme Youtube, protože na něm někdo vystaví videoklip stažený z MTV?

Navíc demonstrativní zavření jedné služby ve skutečnosti nic neřeší. Když jednu zašlápnete, vzniknou dvě jiné v zemích, kde je těžší uplatnit nějaké sankce. Tomu částečně můžeme bránit filtrováním obsahu internetu na hranicích, aby naši občané nemohli tyto zločinné služby využívat. Čínská lidová republika by nám k tomu mohla poskytnout léty prověřené technologie. Opravdu se chceme vydat podobnou cestou?

Vyšlo v časopise IT Systems

Vyberte prosím sociální síť, se kterou chcete stránku sdílet:

Lukáš Grásgruber

Ing. Lukáš Grásgruber vystudoval elektrotechnickou fakultu VUT v Brně, obor kybernetika. Už během studií zběhl k informatice a v oblasti IT se profesionálně pohybuje od roku 1996. Nejprve jako recenzent, editor, analytik, redaktor a od roku 1999 jako šéfredaktor časopisu IT Systems se zaměřením na podnikovou informatiku. Z lásky k městu, ve kterém vystudoval a dodnes pracuje, působí také jako manažer časopisu Brno Business & Style.

PODOBNÉ ČLÁNKY
Dosud žádné komentáře

Vstupte do diskuze a napište svůj komentář