2016

Názory, komentáře a úvahy ze světa informačních technologií

10

Bře 2016

Dvakrát měř a desetkrát uvaž, nežli něco zakážeš!

Autor / v 2016 / Dosud žádné komentáře

Blíží se jaro a já se opět těším na pravidelná posezení s kamarády na zahrádce. Na čerstvém povětří se totiž mnohem lépe rokuje o smyslu života, vesmíru a vůbec. Znovu se také budeme dohadovat, kdo kde bude sedět, a to podle směru větru, protože Jirka a Michal kouří pravidelně, Otakar někdy, zatímco já a Vladimír jsme nekuřáci. Pokud to tedy za nás dříve nevyřeší naši zákonodárci a kouření prostě nezakážou. Myslím, že už k tomu mají velice blízko.Asi bych z toho měl mít radost, protože už nebudu muset pravidelně napomínat Michala, aby ten smrad foukal na druhou stranu. Jenže nemám a vůbec v tom není soucit s těmi, které mám docela rád, i když pálí jednu od druhé. Proč nejsem rád? Protože mám strach, kdy dojde i na mě. Kdy mě taky budou chtít něco zakázat. Třeba pivko na fotbale, každoroční košt pálenek nebo výstavu vín. Vždyť alkohol je jasné zlo a nepatří na veřejnost. I takové názory a návrhy na další a další zákazy se objevily. Proto už jen počítám dny, kdy na mě taky dojde. Naděje prý ale umírá poslední, a proto stále ještě doufám, že zodpovědní lidé prokážou dostatek uvážlivosti, než roztočí spirálu zákazů a jiných zásahů do soukromí a svobody, jen proto, že nemají nic důležitějšího k řešení.

Jak už jsem přiznal, jsem nekuřák, chodím do nekuřácných restaurací, až na výjimky se vyhýbám místům, kde se kouří. Vadí mi, když potom smrdím kouřem, hnusí se mi poházené nedopalky a vytáčí mě přezíravost kuřáků, kteří je kolem sebe bez uzardění odhazují. Jenže nic z toho není důvodem pro to, abych provozovateli restaurace něco nařizoval nebo zakazoval. Pokud si myslí, že se mu vyplatí provozovat smradlavou putyku, je to jeho právo, které bychom měli hájit, jakkoli se nám jeho počínání nemusí líbit. Je to přece jeho podnik a jeho záměr získat útratu od kuřáků a ztratit příjem od všech, kteří se zakouřené hospodě raději vyhnou. My jeho účty neplatíme, tak proč bychom měli řešit, na čem vydělá víc? Přesto se do podobných úvah mnoho lidí sebevědomě pouští. Používají přitom tvrzení, že restaurace je veřejný prostor, a proto bude veřejnost diktovat, jak má být provozována, což obstojí zhruba stejně jako prohlášení dělníka z Kolbenky z února 1948, že ta fabrika je prakticky jeho, protože v ní pracuje. Opravdu se chce někdo vracet do takových poměrů?

Jediné, co bychom měli v této souvislosti s kouřením v restauracích řešit, je ochrana lidí, kteří v tomto prostředí pracují. Jejich zdraví mi rozhodně není lhostejné a přiznávám se, že nějaké univerzální řešení pro ně nemám. Rozhodně ale nejsou jediní, kteří se rozhodli pracovat v prostředí škodlivém a nebezpečném pro lidské zdraví. O jejich právech a svobodách se pojďme bavit.

Kolem zákazu kouření často padají argumenty, že kouření je škodlivé, a proto bychom je měli zakázat. Jenže naprostá většina z nás dělá spoustu věcí, které nejsou zdravé, ale to snad není důvod, abychom si je vzájemně šmahem zakazovali, pokud to není opravdu nutné pro společné soužití. Každý zákaz desetkrát pečlivě zvažme, zdali je opravdu nutný. Každý zákaz přece představuje omezení něčí svobody. Ano, některé svobody jsme již dávno omezili, abychom vedle sebe mohli žít. Dohodli jsme se třeba na tom, že se nebudeme vraždit, nebudeme se okrádat a křivě proti sobě svědčit. Křesťané mají takovou tlustou knížku, ve které je těch základních pravidel celkem deset. Dnes už většina společnosti uznává sotva polovinu z nich a ještě si je vykládá po svém, ale stále se nám podle nich docela dobře žije. Rozhodně lépe, než když tato základní pravidla postupně opustíme a nahradíme kupou malicherných zákazů a nařízení, která jsou jen důsledkem momentální nálady ve společnosti.

V souvislosti se zákazem kouření je také často zmiňovaný argument, že na kouření všichni doplácíme, protože příjmy státního rozpočtu ze spotřební daně z tabáku jsou menší než výdaje na léčení následků kouření. Ve skutečnosti jde o naprostý omyl. Lze totiž upřímně pochybovat o správnosti prosté nerovnice mezi příjmy ze spotřební daně a vícenáklady na léčení, protože existují i výpočty s opačným znaménkem. Především se ale cíleně zapomíná na přímo související náklady systému sociálního pojištění. Do rovnice má dáti – dal je totiž nutné zahrnout skutečnost, že prodlužování lidského života představuje obrovské náklady pro systém zdravotního i sociálního pojištění. Je pro mě zvláštní, že tento prostý fakt mnoho lidí ignoruje. Nikdo už přeci dnes nepochybuje o tom, že kouření škodí zdraví. Proto má kuřák velkou pravděpodobnost, že umře asi v šedesáti na rakovinu plic, hrtanu nebo jiné následky kouření, jejichž léčení je velmi nákladné. Stejně nákladné jako léčení jiné rakoviny a chorob, na které umírají nekuřáci v osmdesáti. Rozdíl tedy není v nákladech na léčení, ale v těch dvaceti letech čerpání ze sociálního a zdravotního pojištění. Smutnou pravdou totiž je, že lidé v pokročilém věku neumírají zdraví. Promiňte mi prosím tuto ryze pragmatickou až cynickou poznámku. Také mi není příjemná a velice rád bych patřil mezi výjimky, ale z pohledu příjmů a nákladů státního rozpočtu jsme prostě jenom číslo, ať se nám to líbí nebo ne. Z hlediska státu je vzorný občan ten, který pije, kouří a umírá v pětašedesáti. To prosím není vtip, ale krutá realita systému sociálního pojištění.

Zvolněme prosím a dopřejme si více prostoru, abychom se důstojněji a se ctí vypořádali se zjevnými problémy, které způsobuje soužití nekuřáků s kuřáky. V letadlech a vlacích se přece už dávno nekouří, protože jde o nuceně sdílený prostor a nekuřácká většina si v něm logicky prosadila své osobní svobody na úkor menšiny. Z podobných důvodů se nekouří se v čekárnách, divadlech, kinech, nebo třeba nákupních centrech. I bez zákazů roste podíl nekuřáckých restaurací a podniků s odděleným prostorem pro kuřáky a normální lidi. Ano, normální je nekouřit. Kouření už vyšlo z módy, je systematicky vytlačováno na okraj společnosti jako divná úchylka. Nepokažme to prosím celé tím, že na kouření uvalíme prohibici, uděláme z něj exotické zakázané ovoce a především si zvykneme šmahem zakazovat vše, co se nám zrovna nelíbí.

Cokoli zakázat je velmi snadné. Napíše se zákon nebo vyhláška, do ulic se pošlou kontroloři a policajti s pokutovým blokem. Jenže někdy v budoucnu pak určitě dojde na to, co se líbí nám, co máme rádi, ale někomu jinému to vadí. Začalo to žárovkami, rtuťovými teploměry a výkonnými vysavači, teď je na řadě kouření a prodej o svátcích. Co tu máme dál? Alkohol je nezdravý – zakázat. Cukr je nezdravý, sůl je nezdravá, bílá mouka je nezdravá, tučné maso a sýry jsou nezdravé – všechno zakázat. Hořčice je prý také nezdravá – zakázat. Psi štěkají, páchnou, jsou nebezpeční a otravují svět svými výkaly – jednoznačně zakázat. Hlučná hudba je nezdravá a obtěžuje okolí – zakázat…

Jistě, zatím nám to (snad) přijde komické a nesmyslné. Proč bychom to všechno měli zakazovat? Proč? Protože zakazovat je snadné a každému z nás přece něco vadí. Pokud si to navzájem zakážeme, budeme mít svatý pokoj… Ne, nebudeme. Budeme žít v dystopickém světě zákazů a nařízení, ve kterém budeme sešněrováni, budeme žít vzorně, pracovat, poslouchat, mluvit spisovně a tiše, procházet se po parku, samozřejmě jen spořádaně po vyznačených stezkách, neběhat a nekřičet.

Kde už jsem to jenom viděl? Aha, už si vzpomínám… „Buď dobrý, Johne Spartane!“

Vyšlo v časopise IT Systems

Vyberte prosím sociální síť, se kterou chcete stránku sdílet:

Lukáš Grásgruber

Ing. Lukáš Grásgruber vystudoval elektrotechnickou fakultu VUT v Brně, obor kybernetika. Už během studií zběhl k informatice a v oblasti IT se profesionálně pohybuje od roku 1996. Nejprve jako recenzent, editor, analytik, redaktor a od roku 1999 jako šéfredaktor časopisu IT Systems se zaměřením na podnikovou informatiku. Z lásky k městu, ve kterém vystudoval a dodnes pracuje, působí také jako manažer časopisu Brno Business & Style.

PODOBNÉ ČLÁNKY
Dosud žádné komentáře

Vstupte do diskuze a napište svůj komentář