2016

Názory, komentáře a úvahy ze světa informačních technologií

12

Kvě 2016

Tři zákony robotiky

Autor / v 2016 / Dosud žádné komentáře

Když jsem v úvodníku minulého vydání IT Systems zmínil několik případů, ve kterých se náměty vědeckofantastických filmů začínají měnit v realitu, záměrně jsem opomenul ty nejzajímavější. Jsou totiž natolik důležité, že si rozhodně zaslouží více než jen pouhou zmínku. Jde o roboty, respektive o rozšíření robotizace ze světa průmyslu i do dalších odvětví, jako je např. logistika. S tím pak bezprostředně souvisí oblast autonomních vozidel (samořízených, robotických aut), která nyní zažívají prudký vzestup zájmu firem z různých odvětví.

Mnoho velkých firem totiž pochopilo, že už nejde o vizi vzdálené budoucnosti, ale o řešení s obrovským potenciálem a relativně blízkým termínem možného praktického uplatnění. Potkávají se zde IT firmy v čele s Googlem, logistické společnosti včetně giganta DHL, internetové taxislužby jako je Uber a Lyft s automobilkami, mezi kterými už nejsou jen futuristicky laděné společnosti jako je Tesla, ale i tradiční značky Volvo, Ford, Mercedes, BMW a další.

Z pohledu automobilek jde především o defenzivu, protože robotická auta mohou významně zahýbat rozdělením trhu a ohrozit postavení značek, které dnes dominují. Z pohledu ostatních jde o příležitost posunout svoje podnikání na novou úroveň a ukázat méně vyspělé konkurenci záda. Nebo také vyřešit palčivé problémy v daném odvětví. To platí zejména pro logistické společnosti, které se dnes potýkají s vážným problémem chybějící pracovní síly – chybí tisíce řidičů, chybí tisíce skladníků. Existuje zde proto silná ekonomická motivace pro nasazení robotů v různých podobách.

Obrovský potenciál mají autonomní vozy také v zajištění mobility stárnoucí populace, ve které rychle přibývá seniorů, kteří už sami nemohou řídit, ale nechtějí mít upřenu možnost individuální dopravy. Google s touto cílovou skupinou při testování pracuje a chlubí se velmi pozitivními ohlasy. Motivace pro pořízení moderního robotického auta tak možná bude u seniorů paradoxně vyšší než u mladé generace.

A proč se tolik angažují internetové taxislužby? Odpověď je nasnadě. Právě u nich jsou navazující procesy asi nejlépe připravené na auta bez řidiče. Mohly by proto nasadit robotická auta mezi prvními a vydělat na nich. Jejich taxi komunikuje se zákazníkem prostřednictvím mobilní aplikace a přidaná hodnota řidiče je zde minimální. Pokud tedy za významnou přidanou hodnotu taxislužby nepovažujete klábosení s řidičem v průběhu cesty. Mimochodem i v tom vám autonomní vozy mohou posloužit, protože hlasová interakce s pasažéry je jednou z funkcí nového vozu od Google.

Čistě technicky vzato je řešení autonomního řízení funkční. Přestože tomu stále spousta lidí odmítá uvěřit, počítač dokáže řídit auto lépe než většina z nás. Vždyť Google už samořízená auta testuje šest let a jeho testovací vozy najezdily miliony kilometrů. Teprve nedávno přitom měl jeden z jeho vozů první zaviněnou nehodu, když řídící software chybně předpokládal, že jej autobus jedoucí ve vedlejším pruhu pustí. Nepustil a v malé rychlosti došlo ke kolizi. Poznatky z ní byly ihned využity k vylepšení software, aby se podobná situace už neopakovala. Kéž by takto fungovalo i vědomí řidičů, kteří jeden den vidí ve zprávách tragédi na železničním přejezdu ve Studénce a hned druhý den to klidně risknou na červenou na nějakém jiném přejezdu. Myslíte, že by stejnou pitomost udělal kamion řízený počítačem?

Obavy ze selhání techniky a především z možnosti jejího zneužití jsou u robotických vozů zcela na místě, ale je třeba je posuzovat v kontextu rizika lidské chyby, které je rozhodně větší. Slyšeli jste obhajobu polského řidiče kamionu, který vjel ve Studénce na červenou na přejezd, zůstal stát mezi závorami a způsobil tak úmrtí třech lidí a zranění dalších sedmnácti? Pokud ano, musíte uznat, že lépe by danou situaci zvládla snad i programovatelná kalkulačka.

Čím blíže jsou autonomní vozy k reálnému nasazení, tím častěji se objevují otázky, které přímo nesouvisí s technickými aspekty jejich řešení, ale právě s navazujícími procesy. Patří sem relativně jednoduché otázky, například jak si robotické auto poradí s tankováním a placeným parkováním? Zatím těžko, ale čerpací respektive dobíjecí stanice a systémy parkovišť se logicky budou muset připravit na obsluhu automobilu bez řidiče. Zajímavější jsou otázky týkající se pojištění, když zatím není jasné, zda by měl mít pojištění majitel vozu, když nezpůsobí škodu svým jednáním, ale svým majetkem.

Tím se dostáváme k obecným otázkám bezpečnosti a odpovědnosti za provoz robotických strojů. Na půdě Evropského parlamentu, konkrétně v rámci výboru pro právní záležitosti, nedávno proběhlo veřejné slyšení na téma robotiky a umělé inteligence. Diskutovalo se o zodpovědnosti nastupující generace autonomních strojů. Všeobecná shoda přitom panovala v otázce základního principu odpovědnosti za škody způsobené robotickým strojem, které ponese jeho výrobce, stejně jako je tomu nyní. Z praxe už bohužel známe několik případů, kdy moderní auta prošpikovaná elektronikou selhala a začala sama nekontrolovaně brzdit nebo akcelerovat. Způsobila tak nehodu, za kterou nesl odpovědnost výrobce automobilu. Nepřítomnost řidiče na tomto principu nic zásadního nemění.

Bude ale nutné se vypořádat i s problémem záměrného zneužití robotického auta, tedy jeho ovládnutím a převzetím řízení. Zde je samozřejmě odpovědnost na pachateli kybernetického útoku, ale po výrobci je nutné požadovat zajištění maximální ochrany před takovým útokem. Bude proto nezbytné definovat a důsledně vymáhat vysoké standardy v oblasti zajištění kybernetické bezpečnosti automobilů a odpovědnost za jejich dodržování. Už brzy tak může dojít i na praktické uplatnění tří zákonů robotiky, jak je kdysi zformuloval Issac Asimov ve sbírce povídek Já robot. Jejich princip je jednoduchý, jak už to u geniálních věcí bývá, ale tvoří jasný a základ, na kterém by mohly vzniknout nové normy výroby inteligentních strojů.

Vyšlo v časopise IT Systems

Vyberte prosím sociální síť, se kterou chcete stránku sdílet:

Lukáš Grásgruber

Ing. Lukáš Grásgruber vystudoval elektrotechnickou fakultu VUT v Brně, obor kybernetika. Už během studií zběhl k informatice a v oblasti IT se profesionálně pohybuje od roku 1996. Nejprve jako recenzent, editor, analytik, redaktor a od roku 1999 jako šéfredaktor časopisu IT Systems se zaměřením na podnikovou informatiku. Z lásky k městu, ve kterém vystudoval a dodnes pracuje, působí také jako manažer časopisu Brno Business & Style.

PODOBNÉ ČLÁNKY
Dosud žádné komentáře

Vstupte do diskuze a napište svůj komentář